PO SYMPOSIU.

Poslední číše porazila

básníka tragedií. Usnul

v objetí snědé hetéry.

Filosof trochu povznešený

jazykem těžkým zpívá hymnus

božskému otci Panovi.

V plamenech slunce v tanci révy,

v propastné kráse všeho žití,

v nymfách a faunech zdráv buď Pan!

A štíhlá dívka bledých tváří

pokradmu stírá slzu s oka.

A filosof se ušklíbá.

Mně úzko je a vidím hasnout

Erota bledou gloriolu,

jak mizí v rudých červáncích.

Již zmizel Eros. Smutná dívko,

zapleť si vlasy, odejdeme.

Je třeba dnes se vyplakat.

Přitisknout k tváři tvář a dáti

společným slzám horce padat

na tvoje ňadra zrazená.

Mramory slavné chladně svítí.

A země mrazí. Třpytná rosa

se zachytá nám ve vlasech.

Zavřem’ se v sebe. Svět je chladný,

lhostejní bozi zledověli,

a v nás vře láva plamenná.

Vadnoucí růže ve tvém vlasu

v samotu naši budou dýchat

stesk kultu bohů v úpadku.