Po symposiu.

U Platona bylo po hostině.

Lístky růží v nedopitém víně

spadlé s kšticí jinochů a žen

chvěly se jak vzdušné člunky duchů,

slední flétnistka kdy v lehkém ruchu

dětských krůčků z komnaty šla ven.

Nad pohárem velký mudrc snící

viděl v snu svém zářný úběl lící,

ňader vlnu, černý, hustý vlas;

viděl pospěch, s nímž síň opouštěla,

viděl temný purpur šíje, čela,

slyšel hlas, jenž pohnutím se třás’.

Byla na prahu, zved’ hlavu hbitě.

„Ještě chvíli postůj, sladké dítě,

Ktesias tam čeká, dobře vím;

noc je teplá, hyacinty v květu,

počkej, něco ještě zburcuj kmetu

z flétny duše rtíkem růžovým!“

Nerada se přece zastavila,

štíhlá, bledá, průsvitná a bílá,

mlčky flétnu naklonila k rtům.

Hrála cosi divně, nesouvisle.

Jak to zvěděl? Nešlo jí to s mysle,

hrála starce rozmarům a snům.

Dohrála a chtěla jíti chvatně.

„Milé dítě, hrála’s velmi špatně,

prosím tebe, opakuj to, víš?...

Jako včera, on když seděl tady...

Ovšem on je spanilý a mladý,

s rozmary ach, kmetů bývá tíž!“

Hrála znova. Dojalo ji k pláči,

že moh’ kárat ji. Div dechu stačí

útlá ňadra, flétna živa jest,

jásá, kvílí, šveholí a nyje,

tóny jsou jak kapky ambrosie,

barvy duhy a třpyt sladkých hvězd.

„Je to líp, však přec to pravé není,

včera líp to znělo, v okamžení

on když taktem hlavou tobě kýv.

Zkus to znova!“ – Chvíli otálela,

flétnu odhodila, v štkání chvěla

se jak větrem proutí mladých jiv.

A juž v pláči k nohám kmeta klesla;

s bázní tvář svou zaslzenou vznesla,

on se usmál, i jej přemoh’ cit;

božským rtem se dotknul jejích vlasů,

šeptnul do nich: „Mladost volá Krásu,

s tebou Eros, dítě, můžeš jít!“