Po té bílé cesty prouze,

Po té bílé cesty prouze,

na jejíchž bocích lesy šustí,

do světa se pustí

duše moje v touze

za tebou.

Mám se dát po jejím svahu výš,

kde vítr zpívá,

mám k údolí jít blíž

po lávce za vodou,

kde topol kývá?

Mám se pustit bez otěží, bez třmene

zlatem vousatého ječmene,

nebo sednout na břeh do trávy,

dívat se, jak přijdou louky sekat,

naslouchat, co kosa vypráví,

a čekat?

Všechny cesty k tobě vedou,

bílý pruh je jednou z nich.

Nezmatou mne, nezavedou,

dovedou mne po stupních

přes úvaly, přes rozcestí,

k velké radosti a štěstí

dovedou

za tebou!