PO TEPLÉ NOCI.

Po teplé noci za jitra jsme vstali

a rosnou travou v smíchu jsme se honili.

Lučinu života jsme požínali,

dech štěstí z větru vonícího ssáli,

nad vody spěchající jsme se sklonili.

Jas mládí na nás se slunce se střásal,

rozvité květy házel zemi do klína,

spaloval žal, jenž choré duše drásal.

Z nás každý volal něčí jméno, jásal,

a laskán vzduchem chvěl se jako rostlina.

Neznámí lidé kol nás letmo spěli,

jak vlastní bratří dávali nám znamení

a naše písně svorně s námi pěli.

V sen všeho žití jsme se potápěli,

růžemi rozkvétalo nám i kamení.

Smích jitřní letěl po horách a stráních,

od srdce k srdci odrážel se ozvěnou,

motýlem vznášel se a v mlhách ranních

byl zvěstí lesních panen, jež na laních

se za chvíli snad okolo nás poženou.

A blesky, jež nám slibovaly časy,

se vybíjela láska mezi hvězdami

tam kdesi daleko, kde jako s vlasy

rozmarný vítr s mlhovinou hrá si,

a hřmění jako souhlas znělo nad námi.

Tak bylo, jak by všechna ústa živá

k polibku jednomu se v touze hledala,

v němž na věky se s milovaným splývá.

A duše volná, holubice sivá,

v kadidle borovém se tiše zvedala.

Všech ruce toužebné se rozpínaly,

tu chvíli zachytit’, jež hroudy zlatila

paprskem žhavým, otvírala skály,

podzemní síně, pohádky kde spaly,

i modro nebes – kde se náhle ztratila.