PO TESKNĚ CHVÍLI.

Ó, Bože, jasno je mi náhle v tesknou tuto chvíli,

jak moudrost Tvá se s láskou k duši mojí chýlí.

Tys moudře v žití dal mi málo jenom štěstí,

bych častěj učila se k Tobě zrak svůj nésti,

a proto po lásce jsem lidské hladověla

tak často marně, nikdy syta zcela,

bych, touhou puzena, v Tvé lásce našla úkoj věčný.

Jí nevěren-li stal se duch můj málo vděčný,

zas nová strast mne k ní se vrátit učí,

a z ran mé duše znovu míru květy pučí.

Se vším se srdce smíří rádo v tyto chvíle,

na zemské zapomíná, věčné tušíc cíle.