PO TĚŽKĚ ČETBĚ.

Dosti již, dosti! Přestaňme konečně číst

ten slzami zvlhlý, smazaný list,

z něhož krev dosud pod prsty prýští!

Odvraťme oči od smutných, prokletých míst!

Neohlížejme se stále ku popravišti!

Historie prý životní moudrosti učí...

Tato však jenom zbavuje síly a mučí,

naplní hroznou hořkostí srdce a duši

a pálí jak jed – a drásá – a sníží – a zkruší.

Jsme zatíženi břemenen minulých století

a nemůžem' s místa. Jsme dějin obětí,

jež plny jsou bídy a temnot a křičících hrůz.

Vlečeme, s hroznou námahou vlečeme do kopce vůz

s rozceněnými mrtvolami popravených.

Jsme šílenci, kteří se se stíny minula bijí.

Jsme žíznivci věční, již víno vzpomínek pijí

z pohárů zoufalou bolestí otrávených.

Což nikdy zde nezahlaholí volně,

svobodně, dětsky radostný smích

jako skřivánci nad brázdou zoraných lích?

Což stále jen vzpomínat budem' hořce a bolně?

Ne, ne, ne! Pryč, pryč již od dějin svých!