PO TMĚ SE STESKLO MI... (I)

Po tmě se stesklo mi, po tmě dobré a vlídné,

jež hladí mateřsky a jež se na nic neptá,

jež obstoupí jak stráž tvé lože klidné

a nežli usneš, o úsvitu šeptá.

Zacláním zrak a nemohu zaclonit cele.

To světlo na stropě dotěrné je a smělé,

noc není ani den, jen něco neurčitého,

noc není ani den, jen něco lstného a zlého,

noc není ani den, jen něco plného zrady,

co mění přírody zákon a její řády.

Po tmě se stýská mi. Přišlo mi vzpomínati.

Let tomu mnoho je, já večer se vracíval tratí.

Klid letních soumraků byl a voněla země.

Temněly na svazích lesy, řeka hučela temně.

Vracíval jsem se tunelem v době, kdy tmoucí tam tma je.

Tápal jsem temnotou chvílemi naslouchaje,

zda se už nezachvějí koleje pod tíží vlaku.

V tunelu místo bylo vlhké. Kapek jsem slyšel tam pád.

Dnes temnem nejistým bych noc šel celou rád.

A srdci stesklo se, protože stesklo se zraku.