PO TŘICETI LETECH

Je možno o tom časem sníti sen,

kterému vytknout lze jen bezúčelnost.

Než dnešní když nám nedostačí den,

myslíme rádi na svou nesmrtelnost.

Smuteční vrba, o níž zpíval Musset,

inventář starý, jak jej z básní znáš.

Nad nápisem by slzy ronily se:

Vavřinec Vořech spí zde, básník náš.

Nepřijde na hrob žádná babička

v den oslavný, mých zašlých pomnít lkání.

A nezazní má píseň chudičká

při dojímavém krbu plápolání.

Drobného nepřivede nezpůsobu,

jemužto anděl poskytne svou stráž.

– Stojíte, děti, u vzácného hrobu:

Vavřinec Vořech spí zde, básník náš – –

Nestane přítel šedý, dumavý,

a tíží let už ne jak druhdy přímý.

– – Hrob ten mi sílá dávné pozdravy,

z nich trocha jara vane do mé zimy.

Po celém Kosmu létlo jeho dílo.

Do výše nebes zalétalo až.

Tak málo místa teď mu postačilo.

Vavřinec Vořech spí zde, básník náš – –

Však čís’ se přeci upne k hrobu hled,

kdos do notesu slov pár poznamená.

– – Vavřinec Vořech – mrtev třicet let –

autorská práva právě promlčená – –

Reklamu obstará a inseráty.

– – Svých, lide, sobě velikánů važ!

Kup jeho knihy, ostatek to svatý!

(Vavřinec Vořech spíť už, básník náš!) –