PO TVÉM ODJEZDU

Již poslední signály rozryly duši,

Tvůj vlak Tě již unáší v skutečnost šedou,

má hlava je pustá a spánky mé buší,

stín smutku tak lehce pad’ na tvář Tvou bledou.

Tak každičkou vteřinou dál jsi a dále

a já jsem k podivu tišší a tišší:

já cítím, jak hledím teď za obzor stále,

že každou jsi vteřinou bližší mi, bližší.

Proč po bouři v nitru mém hvězdy zas svítí,

proč je má duše tak klidná a jistá?

Cos padlo v ni, jak rosa po ránu v kvítí:

Tvá jediná slza, tak ryzí a čistá.