Po ukončení překladu Goethova „Fausta“.

Jen děkovat! – Co možno dělat více,

kdy slovo vázne a se tají dech,

v té básni zřel jsem božství v zřítelnice,

v ní prožil, v čem jsem hýřil v sladkých snech.

Teď v žití mé ať vzplane večernice!

Co ostatní? Já více nemám spěch,

jsem hotov s prací dne. – Co přijít může,

jsou porosené podzimní jen růže.

Jen děkovat! – Zda plálo ve mně cosi,

co nad všednost se k světlu vymyká,

tak tiše jen jak šepty ve rákosí

a sladce jako píseň slavíka,

teď po skončené práci lká a prosí

a tvrdých srdcí v snu se dotýká;

než pohřbeno, zde vyzní prázdným echem

jsouc pohlceno všední vřavy spěchem.

Jen děkovat! – Co napjalo jich síly

a lepších mne, břeh zůstal v mlhách jen,

a také kráse, také dobru žili,

svět zhltil je, všednosti klesli v plen.

Ten zázrak cením, dojít šťastně k cíli,

kde nad propastí los náš zavěšen,

kde každé „zítra“ vzácný dar je bohů,

kde naše „chci“ je rob našeho „mohu“.

Jen děkovat! – neb zřídka v lidské pouti

nám zlíbá čelo anděl splnění,

v té vřavě, kde se boří vše a hroutí,

kde světlem v průvanu je nadšení,

mně bylo dáno vesmír obsáhnouti

a v jedné aspoň brázdě umění,

nechť zvukem slova jen a echem rýmů

se aspoň přiblížiti – k nejvyššímu.