PO VÁLCE.

Snad ustal déšť, jenž týral po den celý,

v němž hory, lesy, potoky se tměly

a náhle propadly se v šedé moře,

v němž táhla mlha po pláni a hoře,

hned skokem vyšvihla se vrchu k hlavě,

hned o stráně se tříštila i boky,

jak vlna o člun pleská po přístavě.

Když nyní vše skryl večer v šedé síti,

duch nemůže si ani pomysliti,

že slunce, zlatá rybka, v ní se mrská

kdes jinde, jako v krbu jisker hrstka,

že včera ve chvojí, neb u bučiny,

si hrálo tkajíc žluté pavučiny

a zítra zas že vzejde v plné slávě.

Snad bouř, jež duní světem celé roky,

přec doburácí krvavé své sloky;

však nelze již si pomysliti v duchu,

že vrátí se zas život svému ruchu,

že u výhně a tmavé kovadliny,

kde vanul chlad a hrály noční stíny

a v tahu větrů černé pavučiny,

zas bude tančit záře sálající,

že klidně půjde rolník za radlicí,

a když se skřivan vznese do azuru,

že z hrudy vzhlédne v modré moře vzhůru

a vzpomene si v zarmoucené duši

těch, kteří spočívají v dálné zemi,

k těm divům vesny, zpěvu žití, hluší,

a prostřed rozjásaných krajů němi.