Po válce r. 1866.

Dopadla krůpěj šlechetné té krve,

již prolít měli naši synové;

my pevně stáli nyní jako prvé

a vzdech jen rušil ticho hrobové.

My bojovali, jak na Čechy sluší,

již pamětni jsou dědův rekovných;

my byli Tvými, králi, s tělem, s duší,

stojíce v řadách chrabrých vojů Tvých.

Leč Štěstěna se od nás odvrátila!

Jeť prohráno, co vládou hájeno;

nás cizí ruka z pouta vyvětila,

jež s nechutí jen bylo snášeno.

Teď starý blud se v starou pravdu mění,

„že sílu hledat třeba v sobě jen“ –

a celý národ volá v zanícení:

Kéž z toho jha jsem na vždy vybaven!

My nechcem déle cizí barvy nésti;

my nechcem hříčkou Teutonie být;

my v půdě vlastní chceme růst a kvésti,

pod střechou otcův dítkám svým jen žít.

My marně zem jsme krví nerosili,

nebojovali proti vůli své –

nás osud dějin sám pošinul k cíli,

a přes náš hrob jen nazpět jíti lze!

Ten dobrý duch, jenž řídí světa děje,

nadarmo naší krvi nežehnal;

teď nové osení se na nás směje

a z krajů českých prchá starý žal.

My s bolestí jsme dítky oplakali,

jež padly pro věc Čechům pracizí;

my v svatou otcův zem je zakopali

co žertvu za to, klam že vymizí.

Duch dějin káže: Vzdej se starých bludů,

Austrie mocnať jenom v dítkách svých;

spoř sobě již i jim marného trudu

vzdajíc se svazků věkem zetlelých.

Uvolni pouta, jež nás posud tlačí,

učiň, by obdivil se tobě svět;

nechť ku předu jen noha tvá teď kráčí –

neb přes náš hrob jen možno jíti zpět!