PO VÁLCE.

Děl bouře dohřměla a střelba hlavní,

i řinkot šavlí, polnic hlaholy –

ti, vůdcové jež dovedli sem slavní,

zde rozmetáni leží po poli.

Jich bledé, zkrvácené tváře straší

a k nebi trčí pěsti zaťaté –

druž krkavců se k děsným hodům snáší

k té pláni, statisíci proklaté.

A mezi trupy tisíce se svíjí

těl poraněných v muce největší –

sten z hrudi sevřenou se dere šíjí,

ret osudu i králi zlořečí...

A v mlhách, jež se za večera zvedly

z brázd, čerstvou lidskou krví napitých,

stín za stínem se plíží němý, zbledlý –

zděšené, smutné duše zabitých...

A mezi nimi duše bloudí živých,

jež hrozná úzkost z těla vyhnala,

z žen mladých srdcí, z ňader matek sivých,

jež bolest sedmi meči proklála...

V svém stanu vůdce vítězů list píše,

s nímž zvláštní kurýr k vládci pospíší:

„Hold králi nerozborné, mocné říše,

buď pochválena moudrost Nejvyšší!

Ty vítězem jsi, milostivý králi,

nepřítel v zmatku divém utíká,

Tví vojáci zdí pevnou v ohni stáli –

a ztráta lidu též je veliká.

Však tisícové v štěstí umírali,

když smrt je brala v střelby dunění –

vždyť životy své v oběť nesli králi,

krev jejich v slávu se mu promění!

A ranění, jichž plny lazarety,

už z pola bolestí svých necítí,

když Boha chválí zbledlé jejich rety,

že pro Tebe krev směli cediti...

A tak Tvá Milost, králi, k lidu štěstí,

jen k blahu poddaných vše obrací:

Tys Válku zavolal, by Mír moh’ zkvésti –

ó, šťastní mrtví, šťastní mrzáci!...“