PO VAŠEM BOKU.

Po vašem boku jako v slunci květ

se otevřelo vetché srdce moje.

Já hleděl na vás promluvit se boje

a cítil pouze rty jak list se chvět.

Sám nevím proč, však v zraku mém, jenž plál,

se všecka touha v jeden paprsk slila,

a duši, která v nic již nevěřila,

ráj vámi nový otvírat se zdál.

Mé srdce s úzkostí vám bylo vstříc,

mé skráně vřely a já, beze slova,

v sny ztracené jsem počal doufat znova –

však zrak váš chladný pravil: Nikdy víc!