PO VĚČNÉM ZÁKONU

Po věčném zákonu země

jde všecko: život i zmar.

Hle, z hloubek vyrůstá temně

zárodek, květ i tvar,

až uzraje v slunečním světle

a zaplane v nachových hrách.

Je zákon v haluzi zkvetlé,

po které ruku jsi vztáh’,

i když se umdleně sklání

znavený, starý kmen;

je zákon v tajemném zrání,

je zákon v té barvě změn.

A krása je ve všem. Ať žehne

svit jara v zadýchlý stvol,

ať rudým přísvitem šlehne

v plod zrající červen kol,

ať podzim v nádheře hojné

rozestře červeň a žluť...

Ó, srdce mé nepokojné,

ó srdce mé, pokorné buď!