PO VESNICKÉ POUTI.

Vřískavé tony hudby časem

v to mlází z dálky zalétnou,

kam – hovoříce tichým hlasem –

s děvčaty svými hoši jdou.

Van chladný rybník vysílá sem,

kde jednotvárnou hudbu svou

sbor počal žab. Měsíčním jasem

vše kryto, divných stínů hrou.

A drsný, ostrý žabí skřek

se v taktu v tiché mlází nes’

jak v souhlas bouřných hubiček...

Tam jenom časem slabou ránu

mníš slyšet. Praskot, jak by kdes

srdéčko puklo z marcipánu.