Po vichřici.

Jak vichr bouřil celou noc dnes,

jakoby z celého světa sem snes’

na křídlech svých bolest a bídu;

to bylo úpění, štkání a vzdech,

až úzkosti mráz mi šel po zádech,

já nemohl najíti klidu.

Trpících, mroucích nářek a žal

v tom svíjel se, čemu jsem naslouchal,

v té hrozné Erebu básni,

leč sám, když v taj ten vnikl jsem hloub,

pot na čele a zrak obrácen v sloup,

já v bolu tom cítil – jen vlastní.