PO VICHRU.

Přicválal, přidupal, prsty jen zalupal

synáček vichr k tatíku vzduchu:

„Nejsem já děsnější sluneční nad úpal,

sotva zem sžehne mroucí on v suchu.

Já však jen přiletím k haluzím, ke snětím,

korun jich sotva prstem se dotknu,

v tanci již sveřepém vrazím v ně oštěpem,

srdce jich svými údery protknu!

Hoj, jak to zapraská, ohlasy zamlaská

v doupatech, stržích, v soutěskách skalin,

a jak to zahýká, dech můj když dotýká

smrčin se, olší, ostružin, malin.

Pak sjedu v hlubinu, do starých modřínů

opru se celou posupnou tíží,

v šíleném zápasu břízám pak do vlasu

vpletu se, jejich lomcuji mříží!

Vrazím pak v kaštany, oloupám platány,

v chumáči jednom, v změti je nechám,

v padrť je rozlámu, vzdušném svém na prámu

do dálky někam vítězně spěchám.

Do vod, kde blízko jez, titánský nebozez

ohromným hrotem zapadnu rázem,

kachny tam vyplaším, sluky v let povznáším,

svinu se v rokle, zasyčím plazem.

Sta hromů ohlasem, báječná síla jsem,

třepící duby mlatem a šlehem,

vyrvu je z kořenů – proč vrbu stařenu

ušetřím pouze nad tůně břehem?

Ale což, vím to sám? – Dále již pospíchám,

přes lada pustá vítězně táhnu...

prstem než náhody v ten klavír přírody

bezmezný, valný, vítězný sáhnu!

Zatím vše ohromím, rozštípám, přelomím;

se mnou jsi, taťko, spokojen trochu?“

„Pravdu máš, synu můj, vzduchu jsi svědomím,

vyčisť jej, vyčisť, čacký můj hochu!“