Po všem tom věčném soužení

Po všem tom věčném soužení

a denním zápolu se vším

do vlaku tedy jsem zalezl

a ničeho si nevšim.

Přikrčil jsem se do kouta,

kabátem zahalil hlavu:

s myslí i srdcem zapadám

do sladce hořkého stavu.

S celým svým srdcem, s myslí vší

u Tebe jsem a s Tebou,

nemám, a přece mám Tě tu

na tvrdé lavici s sebou.

V slabinách bolí mě askeze,

rty po Tvých polibcích žízní,

a přes všecky sladké vzpomínky

ta touha nejvíce trýzní,

by se již setkala v souzvuku

ta naše lačná nitra,

důvěra s porozuměním

krášlila naše jitra.

Je škoda každé vteřiny,

kterou si otrávíme

a v hodin zběsilém úprku

ztratíme, promarníme.