Po vzdušných perutích.

Ó často v noci, kdy sen k hlavám chýlí

svou peruť řasnou a svůj závoj bílý,

a duše světlem luny bloudí samy:

kdy myšlénky a hříchy usnou s námi,

na hrudi spjaty k modlitbě jsou dlaně,

a čelo klidné, vyjasněny skráně:

Vzduch tetelí se chvěním zlatých křídel

těch duchů, kteří ze svých tichých sídel

na nás sem zří a teď se snáší dolů.

Šum perutí pln touhy jest a bolu

jak vzdušné varhany a jako loutna.

Kol noc se stiší, hvězda sotva doutná,

kdy svatá četa poutníků tak táhne.

Z nich každý nad tu lidskou tvář se nahne,

jež ve světské mu zbyla ještě vřavě.

A mnohá slza v líc té staré hlavě

tak ukane jak déšť na květ už schřadlý,

na srdce jako led a na zrak vpadlý.

A mnohá tvář tak ztracená již zcela,

a mnohá tvář tak dávno odumřelá

plá znovu jak svit luny stříbrobílý.

A k zemi nebe, k vině smír se chýlí.