PO ZÁPADU SLUNCE.

Ó mladé sny, ó touho divá,

jež uzavřena v prsou mých

jak vlaštovka jsi slétla sivá

pod krovy lidí, lidí zlých,

zkolébá tě tvá píseň tklivá

jak robě v loktech matčiných,

když kolem juž se zvolna stmívá –

ty usneš na vždy v prsou mých – –

Tak člověk hlavu těžkou chýle

pak teprv’ všecko ucítí,

když přijde naň ta teskná chvíle

a zrak se slzou zanítí.

Ten drsný život častokráte

ze křídel setře barvu, pel

a poblátí ty tužby zlaté,

by na vše člověk zapomněl!

Tam západ zvolna dokrvácí,

přec zbudou krve krůpěje,

i člověk s trpkou resignací

svou touhu zbylým uleje.

Ve chmurném šeru kanceláře

se mnohdy kmitne mládí sen

jak purpurová světla záře,

jíž západ celý zapředen.

A dostačí i někdy zcela

ten odlesk slabě krvavý,

by člověk setřel pot si s čela

a poznal práce únavy!