Po západu slunce.

Poslední okna ve stráni se třpytí

a v dáli s pastvisk krouží tenký dým,

jenž rýsuje se hedbávnou jak nití

na jasně bledém nebi večerním.

Svá černá křídla noc juž k zemi spouští

a slabě tráva šustí u nohou.

Pták stichnul juž a svěsil hlavu v houští

a stíny šera letí oblohou.

Kruh slunce dávno za hory se schoval

a na obzoru jilmů vějíře

tak setměly se, jak by vymaloval

je v rámci světla štětec malíře...

Jak mlha větrem – dumy táhnou čelem,

a zrak se snivě vrývá do plání:

tam někde v dáli, v koutu zatemnělém

u vozů svých bdí ještě cikáni!

Hle, onen svit, jenž v jasné kmitá zoři

tam od řeky jak milá v srdci zvěsť

a světlým pruhem z lesní tmy se noří –

– toť záblesk jejich rudých ohňů jest!

Tam řeka hučí zahalena v páry,

a zrakům tají potulný jich zjev.

Mníš, časem z nitra některé jich káry,

že doslýcháš sem divný zněti zpěv...

Však ticho kol jen úžasné a svaté

objímá zevšad rámec krajiny,

a na něm jako vyšívání zlaté

tlum hvězd se třpytí z nebes hlubiny!