PO ZÁPADU

Za letních večerů, když za daleké hory

zapadlo slunce v celé svojí slávě,

vytryskne náhle po nebi a na zem

tesklivá záře.

To bylo dávno už po Thermopylách,

po Marathonu, bitvě Salaminské,

po Platei a po polednách slavných

velkého času.

Po Leuktrech, Mantinei, Cheironei

už také bylo... Makedonec shora

a římská ruka ze Západu tiskla

tu volnost Řecka.

V Nemei při hrách dleli Hellenové

a přihlíželi švižným mladým tělům,

jež diskem, během, zpěvem zápolila

o cenu věnce.

I stalo se, že hejtman Filopoimen

s falangou mládenců svých ozbrojených,

urostlých, svěžích, pružných mladých postav,

v divadlo vcházel.

Planuly zlatem štíty jejich; helmy

na mladých hlavách slunci být se zdály;

červené sukno halilo jich údy

kráčící v taktu.

A krásné mládí jejich neslo slávu

vítězných bitev na planinách thebských

i v horách Sparty, pod hradbami Athen –

Hellado bědná!

A když tak vstoupali, pěl právě zpěvák,

Pylades umný, bije při tom v struny:

– Hellady témě krášlím skvělým vínkem

volnosti drahé –

To píseň byla pěvce Timothea

„Peršané“ zvaná... Zpěvákův hlas jasný

pohnutím prochvěn z činů dávné doby

vnik v posluchače.

A Hellenové hlavy obrátivše

k Filopoimenu, tleskati se jali,

jakoby psán byl onen starý veršík

k oslavě jeho.

Dech dávné doby prochvěl jejich hrudí

a bylo jim, že nic se nezměnilo:

jak věci lidské dole, tak to nebe

nad jejich hlavou...

Tesklivou září vytryskne tak ještě,

jež jako truchlý úsměv na všem leží,

když dávno bylo za hory už zašlo

veliké slunce...