PO ZÁPADU.

„Stojí hora proti hoře,

s jedné k druhé mrak přepjatý...“

Stojí Petřín proti zámku,

mezi nima úval zlatý.

Hle, tou cestou zlatou zcela –

není tomu chvíle dlouhá –

plná žáru koule sjela,

žhavá, jako lásky touha.

Nebe jako topas žlutý

obráží se do vod řeky,

kterou ohnivými pruty

šlehá Západ ve klín měkký. –

Po západu, po západu

nebem, řekou růže hoří,

žhnou ty růže v českou duši

červánkovou, tesknou zoří.

Také u nás po západu –

Shasl den náš smutně, hluše.

Rok za rokem roste v řadu...

Kdy se dočkáš, česká duše?

Kdy se dočkáš vykoupení,

slunce zas a štěstí znova?

Ach, na krásné časy není

u nás červeň západová.

Leda větry budou váti,

nové vichry, boží soudy...

Ať! – Jsme zvyklí v bouři státi,

námi nehnou s naší hroudy. –