PO ZÁPADU

To bylo večer. Vzrostla touha každá,

jako by z hněvu vzejít měla vražda,

krev měla téci ze msty nevinná;

vyhrával západ v sporu ohňů čistém,

divoce sloučiv jantar s amethystem.

Nebylo moře. Ani pevnina.

Zlatí a rudí z jeskyň zřeli draci,

útroby mračen eruptivní prací

dávily mlčky lávu strašlivou,

za krutý zážeh, záhy jaksi zbledlý

břesknější svity k zenitu se zvedly,

vyslané šípy žhoucí tětivou.

Bylo to pozdě na západním nebi,

jiskrně plály monstrance a chleby,

užity jsouce při mši večera,

korouhve mocné, baldachiny, vela

svěsila, vzdula nebo rozestřela

nebes i země pompa veškerá.

Ve zlatém víně, v zelenavém jedu

tonulo ještě nebe ku posledu,

ochabnul sopek výron plamenný;

zamlklý Kumburk, černý hlídač kraje,

ruinu hradu bokem podpíraje,

nad obzor zdvihal svými rameny.