PO ZASLECHNUTÍ ZAPOMENUTÉHO NÁPĚVU.

Vzpomínky ztichlé se ozvaly:

letíme, letíme do dáli...

Mladosti mé zámek neveliký,

zpola lehký empire, zpola rokoko,

v koutech spí tu stíny romantiky,

staré zvěsti svítí ze tmy hluboko.

V kaštanech se do koruny souká

bílou přízí zvolna pavouk pohádky,

a jak rosou blýskla spící louka,

jakoby tam na ní zjev stál přesladký.

Moje mladost. Průsvitná a bledá.

Krásný, tklivý sen, jenž kdysi se mi zdál.

Pohádka, jež kouzlo svoje hledá,

láska zrazená a bez výčitky žal.

Do oken zří zastřených a tmavých,

do samoty cest, jež travou zarostly,

hledá stopy snění přeletavých

v jasmínu, jenž bílý opadal a tlí...

A je to vzdech a je zalkání,

co jsme teď slyšeli nad plání...

Jak se dívám na stín mládí svého,

jiskry let mých se mi zamihaly tmou,

tiché znění zpěvu houslového

ze vzpomínek dávných vniklo v bytost mou.

Kdysi! Tehdy dětská mysl vzplála

už jen tušením, jak do snů zazvučí...

Babička má – byla krásná! – znala

rozepříst kol sebe krásy pavučí.

Sníval jsem: Noc byla měkká, rosná,

pod kaštany byla světla rozžata,

salaterenou, to květům do sna,

hrála melodická, stará sonata.

Z parku chvíli nejvýš polohlasem

společnosti šum se v hudbu přimísí;

a jen stranou, zvroucnělí, snad časem

otec můj a matka ruku tisknou si...

Vzpomínko nejsladších dětských snů,

zas kdesi zníš! Zda tě naleznu?...