PO ZAŠLÝCH RADOSTECH.

Netruchlete, bratří moji,

Když radosti pochováte,

Když u chrámu blaženosti

Sloupy klesat uhlídáte;

Vše co zemské musí klesnout,

Z prachu zas jen prach vyzrává,

Svadne poupě, svadne růže,

Ač milostný zápach dává.

Svadnouť někdy světy celé

Jako poupě, jako růže,

Svět – ta kytka stvořitele

Věčně v ruce kvést nemůže;

Lístky její – slunce, hvězdy,

Opadají v času válce,

Světy jiné sršet budou

Z ruky Páně v světů dálce.

Když i světy někdy svadnou,

Proč ne zemské též radosti?

Když na hrobě jejich zroste

Strom, jenž sahá do věčnosti?

Je to, bratří, strom života,

Na němž kvetou palmy krásné,

S těmi někdy k trůnu Páně

Přistoupíte – v době spasné.