PO ŽLUTÉM PÍSKU NAPOSLED...

Po žlutém písku naposled

kdož slyšeli jste plaché krůčky její

v stoletém parku odcházet

a za ní kdož jste zřeli v beznaději –

Kdy vodotrysku šplounání

v noc pohřížuje svoje měkké zvuky,

– kdy ještě cítit na skráni

to měkké teplo malé ženské ruky...

Nám lépe jest, nám zbude v duši

stesk blouznivý, ač ani Čas

slz v našich očích neusuší.

Ne, že jsme žhavou touhou práhli,

ten sladký cit se vrátí zas...

že mohli jsme – a nedosáhli!