PO ŽNÍCH

Na čerstvém strništi přecházím.

Babičky sbírají klasy,

zajíček ubíhá do řepy,

z dálky zní koroptví hlasy.

Venkova dítě jsem. Ach, dávno

v městě mi pobledlo všecko!

Však dnes se zdá mi, že opět jsem

veselé vesnické děcko:

Bosý a osmahlý školáček

na pastvu ženu houf husí,

rozdmychám za větrem ohníček –

brambory nechť se v něm dusí!

Když slunko zapadne za hory,

klekání hlaholí šerem,

tu do vsi husím se pochodem

se zpěvem radostným berem.

Na prahu matka nás přivítá –

večeře na stole čeká...

Mé dětství, kam tě, kam zanesla

ta času divoká řeka?