Po žních.

Je po žních. Kosa ženců odpočala.

Zas skončen tuhé práce roční děj.

Ty, jemuž země dosti darů dala,

ač strach tě svíral, ne-li beznaděj,

co učiníš nad požatými lány?

Co nad poklady jejich, jež ti přány?

Ty dobrořeč a Bohu díky vzdej!

Vždyť On to jest, jenž svojí tvůrčí mocí

i letos činil divy nad divy,

bděl nad rodinou lidstva dnem i nocí

a nebes zář i déšť lil na nivy.

Buď Jemu tedy, Hospodinu chvála!

Však, nesplnil-li vše, co zem si přála, –

přec milionům zas skyt obživy.

Či letos v smutku sklání se tvá hlava?

Tvůj kraj – jej stihla zhouba děsivá?

Tu bouře divoká, tu vedra žhavá,

tu lijáků zas dravých záplava?

A proto lkáš: jak já mám vzdáti chválu?

Ty pokoř se! Ty rciž i ve svém žalu:

A přec je svatá, Bože, cesta Tvá!

Ať Nejvyšší svou jasnou tvář i skrýval,

a On, jenž na věky jen láska jest,

ať dopustil, že zhoubných pohrom příval

nes’ zmar a žalost do dědin i měst, –

to zkouší jen a tříbí zrno duchů;

a ve všech strastí rozvířeném vzruchu

jen požehnání cíl je Jeho cest.

My všickni pociťme: vše naše díla,

Bůh zdaru nedá-li, co prospějí?

Než v Něm též naše světlo, naše síla,

byť obzor hrozil sebe temněji.

Nuž, Hospodinu oddejme se cele

a ku předu pak zmužile a směle,

zas k nové práci s novou nadějí!