Po žních.

Nu dočkal jsem se; – i mé snopy

hle, v řadách pohromadě stojí!

Ve zlato klasů zrak se topí

a nechť i koukol s chrpou rojí

se mezi stébly nejeden:

klas těžký – boj a vážná práce,

květ lehký, jenž se směje sladce, –

toť přelud, pohádka a sen.

A teprv obé život spolu,

tak myslil jsem to od jakživa

a zas to cítím v sladkém bolu,

když zrak se na ty snopy dívá.

Můj bože, jaký byl to ples,

když s prvním vozem jel jsem domů!

Teď já i svět jsme zvykli tomu

a lhostejni jsme oba dnes.

Já doufal víc – svět víc snad žádal,

je těžko sílu svoji měřit;

svět myslil, letím, když jsem padal,

já letěl, svět zas nechtěl věřit –

tak zřídka jsme si přišli vstříc!

Leč, co chce zas ta stará rána?

Má žatva juž je dokonána

a změniti juž nelze nic!

Kdo chceš, v mých snopů sedni stínu

a v dumě s přimhouřeným zrakem

s mou chrpou a koukolem v klínu,

s mou podléštkou a vlčím mákem

v svět jiný zaleť na chvíli!

Dél netrvá to lidské štěstí,

než s jitrocele mohou snésti

se v další let dva motýli!

Já zatím státi budu stranou

a pečlivě se dívat kolem,

tou nivou záštím udupanou,

tím kamení tak plným polem,

zda jeseně by v okrasu

květ aspoň jeden netrysk’ z půdy,

bych utrh’ jej a slední, chudý

jej tobě vpletl do vlasů!