PO ŽNÍCH.

Na polích zoraných, jež nezlatí už klasy,

kouř dusivý se plazí v sklenný, čistý vzduch,

a v zaschlých příkopech, kde zvadlé hnijí řasy,

zas třpytnou ocelí se blýská těžký pluh.

Je smutno zadívat se za večera v pole,

jež v dálce ztrácejí se v kalném oblaku,

když písně pasaček už tichnou v pláni holé

a jako k loučení zní zvony v soumraku...

Po cestách rozjetých jdou v bílých vlnách stáda

a vozy poslední se minou v aleji,

mha první, studená, na kola rosou padá

a bičů práskání se ztrácí táhleji...

A země oddychlá, ta stará matka bohů,

je setbou těhotna a nový dřímá sen,

ta vůně nasládlá jde těžce z žlutých stohů,

jak byl by každý klas v nich slzou orosen!