Pobělohorský privilej.

Hraběnka z Biglio v ranní čas

těší se z ptačího lovu,

z Kolovrat Jáchym a Maradas

provází vznešenou vdovu.

Maradas, vysmáhlý starý sup,

rovně má střiženou bradu;

fintí se, zdobí si vetchý trup,

paní chce s bohatstvím hradu.

Kyrysník, ctný Jáchym z Kolovrat

rytmistrem druzí ho zovou –

mladý je, zavděk však vzal by rád

bohatou hraběcí vdovou.

Po boku panině, v čele všem,

syn jede mladý a dcerka,

po břehu Vltavy návratem

chvátají do Rožmberka.

Komoni řehtají v lesů šum;

sokolník vesele zpívá,

s paniných vrkočů průvodcům

v líce šlář hedvábný splývá.

Bohatě protkaný jeho lem

synkovi ve tvář se vtíná;

pohněván stranou chce s komoněm,

škube jím, komoň se vzpíná.

Vzpíná se, – zatáčí; duní břeh –

hrabátko svrženo v brodě...

„Přeběda, pomozte v hrůzách těch,

synáčka vyrvete vodě!“

Vizte, jak zmítá jím proudu vzdor,

do prostřed řeky ho bere,

nadarmo slabounký dětský tvor

do vody bije a pere.

Zvedá se pacholík, voda též...

„Hrozno! Ó Bože, ó Bože,

kdes který z pánů a sluhů? spěš,

z říčného dítě vznes lože!“

Nikoho není tu ven a ven –

nerad svůj život kdo vsadí –

Maradas, Kolovrat, každý jen

na místě pomoci – radí.

Zas hoška stopila vody zbůj,

paní lká zděšeně: „Běda!

nikdo-li za pána život svůj

z šlechty a holoty nedá?

Stříbro a zlato i statky měj,

Hrady i Rožmberk k tomu!

Ach, lide, vzmuž se a zachovej

dědice jasnému domu!“

Nikdo!... Tu střelmo, jak křídla pták,

ramena rybák v proud noří,

voda však silnější; ubožák

vzpírá se – div zrovna tvoří.

Doploval; jonáčka chytil v čas,

zvěd’ jej a v loktí ho nese,

tyčí se, přemáhá vody kvas,

stařec to, hle, jak se třese!

Vystoupil z peřeji, k paní spěl.

„Živ-li?“ „Živ! sotva však tuší,

na srdci jeho jsem ruku měl,

poslyš jen, posavad buší.“

„Buď Pán Bůh pochválen, živ je, živ!

Šťastný jsi, rybářský kmete,

vděčnost má v život tvůj na podiv

růže a radosti vplete!

Kolik máš dětí? mluv!“ „Osm jich,

vnoučků však půl kopy věru,

tíže a starosti v časech zlých

o všecky k srdci si beru.

Z prospěchu vodou však nebřed’ jsem,

nelačním za život zlata,

soucitem s tebou a hošíkem

byla jen duše má jata!“

„Hodný jsi, ale tak jako tak

odměna kyne ti štědrá,

nechci, bys v starobě všelijak

z nevděku hmoždil svá bedra.

Přijď jen!“... A zajela na svůj hrad,

Maradas po jejím boku:

„Více než ty jsem, paní má, rád,

dědic že vyváznul z moku.

Uprchlo všecko, jak těžký sen;

nyní zas šetři si zlata,

vynes’-li hraběte rybák ten,

byla to povinnost svatá.

Na Tvých kdo statcích, ten rab je Tvůj,

nemůže jinak být ani;

přemýšlej, rozmýšlej, uvažuj –

neplýtvej jměním, má paní!“

Přišel kmet, uslyšel panin vzkaz:

„V desky dar vzácný ti vložím,

v řece, slyš, lovit smíš v letní čas,

pokavad teče mým zbožím!

Chytej vždy jedenkrát za týden,

svým abys pomohl z nouze,

ovšem ne na vrš a na čeřen,

na drobnou udici pouze.

Vděčen-lis? Nuže, juž k dětem spěš –

avšak i to jest mi říci,

z kořisti na hrad vždy doneseš

všecko, co stopy je zvíci!“

Hluboko sklonil se šedý kmet:

„Mníš snad, že cti nemám kouska,

za tu svou službičku abych hned

týdne směl chytit až hrouzka?

Setři přec statkův a střevlí svých,

což pak by řekli tam v Praze,

život že lecjakých poddaných

ceníš a platíš tak draze!

Vímť já, že poctou je našich dnův

celému českému lidu,

pro blaho cizáckých panáčkův

pod mečem umříti v klidu.

Ostatně k čemu mít o mne strach,

mámť já už od Jíry krále,

že mohu loviti po řekách,

kde chci a co chci a stále!“

Hrdě se vztyčil a odcházel,

nedbaje dvořanských řečí;

chvíle té všech, kdo na hrade dlel,

byl rybák o hlavu větší. –