Pobloudilci.

Milovaná vlasti, kdo pak tě zas straší?

kdo to z rodin šťastných klid a blaho plaší?

Jsou to odrodilí vnuci zbožných dědů,

oni potratili blahou bohovědu.

Přeceňují pyšně ten svůj rozum krátký,

proto každý krůček jejich jest tak vrátký.

Nevšímají sobě Božích přikázání,

v hospodě jsou rádi, kostelů se straní.

Nejsou takovými, jakými kdys byli,

pokud u rodičů po celý rok žili.

Otec dal je do škol, do hlavního města,

proto nyní kvílí: „Nešťastná to cesta!“

Do budovy školní velmi nerad chodí,

ale za to pilně v neřestech se brodí.

Netěší ho vážná, užitečná kniha,

má-li dlouhou chvíli na zlé spisy číhá.

Za bezbožné vtipy mělkých hlav smích klidí;

lidé moudří, vážní, za něho se stydí.

Pobloudilec bídný přijda na prázdniny,

zkázu retem, vzorem vnáší do dědiny.

Ó, vy rodičové, malou čáku máte,

že se u synáčka vděku dočekáte.

Modlete se vroucně proste Boha Ducha,

aby k sobě přišla ratolest ta suchá.

Jinak sobě vedou ti, jenž žijí z víry,

oblažují skutkem vlasti obvod širý.

Za Vás, dorost mladý, starý kněz se modlí,

abyste se rychle s Církví svatou shodli.

Až se odvrátíte od bludičky klamné,

modlete se také „Otčenášek“ za mne!