Počátek románu.

Ty první dni!... Na prsou těžce leží

vzduch dusný, páchnoucí a teskný chlad,

vzpomínek palčivých proud hlavou běží,

a krok tvůj zdá se beznadějně lkát –.

Však konečně si člověk zvolna zvykne

v tom věčném šeru nudou znavený, –

jen světlý paprsk do duše-li vnikne,

zas rány cítíš, že jsou zjitřeny.

To bylo večer v dusné kanceláři

ve pološeru, v krátkém setkání,

když mihla se mi s údivem na tváři;

té noci nemyslil jsem na spaní.

A jistě netušila oné chvíle,

co nových snů mi v duši vzbudila,

jak dusily mne pak ty stěny bílé,

a podzimní noc jak mne mrazila...!