Počátky a konce dnů.

Po noci, jež byla tak dlouhou,

by skýtala snění lidem,

já vyjdu vždy s novou touhou

a s plodným, radostným klidem.

Ó zdravé a vonné je ráno,

jak nad šedí ulic hoří, –

kdy náměstí paprsky stláno

je jednou jásavou zoří.

V tom smíchu dětí a v ruchu

jenž ve svěžím ránu se zrodil,

v tom hluku mému je duchu

zas volno, jak pouta bych shodil...

Hned toužím, říkám si zase:

„Dnes vzruchu den je a činu!"

A život lehkým tak zdá se,

bez lží a nástrah a stínů!...

Tak mizím za práh, kde žití

mne počne vězniti znovu,

ty stěny v sebe se řítí,

já ležím pojednou v rovu...

A stařec, Povinnost, slepý,

jenž nedbá mozku ni duše,

mi zdrtí všechen klid v střepy

a směje se tak suše, –

že večer vychladlým vzduchem

lamp zář kdy smutná se budí,

jsem malomocný již duchem

a srdce v prsou mi studí.