POČETÍ

Ten pocit početí mám. Jak před objevem je mně,

když motyka první se dotkne panenské země

a potom už táhne se řada kovkopů, dobrodruhů,

jdou ženy za nimi, děti a smečky sluhů

a z domků roztroušených kolem pánve vzrůstá

veliké, rozryté město a nad ním tma kouřů hustá.

Tak bývá mé duši, jak zemi, v kráse osamělé

když voní mateřídouškou a stíny mezí stele

a touží přec po objeviteli, myšlence dobrodružné,

chce bolest velkou a osudovou, chce žití družné

probudit v samotě tiché, chce kroky a hlasy a činy,

chce peklo výhně, chce pohyb a změnu v den tichý a líný –

Když rána se otevře mi, jež začátkem nového žití

je mojí duše, tu zraněný povrch silně cítí:

květiny hřbitovů celého světa z té rány voní,

leč také naděje živých stříbrným kovem zvoní

a z hloubky počaté myšlenek čety co vydolují,

to za hřmení práce sny množství a ruce množství už kují.