Pochod Rákoce.

Cigáne, zahrej Rákoce!

Snad zdroj těch zvuků znáš?

Jaj, otcem vašich Rákoců

byl druhdy Radván náš!

Věz, kdo ty zvuky prvě hrál,

byl chudý psanec Čech!

hrej, český žal a český vzdor

sálá mi z tónů těch.

Kdo také zvuky v husle skryl,

ten nebyl bratrovrah –

to zlato mohl dobyť jen,

kdo v české srdce sáh’.

V tu píseň vašich kuruců

ukryl se český vzdor,

to vření prsou klokotné

i mečů rozhovor.

Každičký tón, toť růží skvost,

v nichž ukryt rudý bol,

on jako slunko jásá se,

když zlatí turně hol.

V ten pomník třikrát stoletý

jest český smutek vryt,

v ty zvuky v těžkých krůpějích

krvácel rodný cit.

V nich bystrosť očí sokolích

a hrdin tuhá dřeň,

z nich plá do končin světa všech

svobody pochodeň

V nich českých myslí vlnění

a svatých vášní proud,

v nich práva mužné volání

i příští pomsty soud.

V nich české vlasti pašije,

v nich české země stráž,

v nich naše kletba ukryta,

v nich každý ohlas náš.

V nich šumí jako dalný Balt

pradálným věků vzkaz:

Čech oživne a vyzve pak

vše křivdy na zápas!

No, hrej jen dále, cigáne,

já všecka nedoslech’

ta trápení, ta vraždění,

jež v píseň ukryl Čech!

Hrej, až z posvátných tonů těch

utkáš mi zlatou zář,

jež temnou dál mi oslní

i bledou moji tvář,

až věštec bude z básníka

a z nových zvěstí těch

na zlatý stolec národů

vystoupí zase Čech!