Pochod smuteční.

Až jednou spustlý hrad mé duše vyčerpané

se skalisk znudění v dál chmurnou bude zřít,

kam v kalné jezero dnů prázdnota jen kane

a brání myšlénkám dál cestu nastoupit;

do komnat schátralých, jež brokát zdobil kdysi,

svit v lustru hranolů a tance takt a vír,

za noci nejtmavší, jež v prostoru tmách visí,

až peruť rozepne myšlénka netopýr

a černé drápy své až strach v mé zatkne čelo

pod zřídlou kadeří, jíž prosvítává leb’,

bez žití essence v mé vysálané tělo

žil krví vzbouřených až nebude bít tep;

pak ty, o chiméro, mé vyblouzněné ženy,

se rázem objevíš v temnotě chodeb mých,

nach vzplá tvé pochodně v dnů jícen otevřený,

již v snech jsem miloval a v žití nedostih’

a za mou mrtvolou, jež ve propasť se sřítí

pláč neskojených tuch jak pochod smuteční

v svých rhytmech ponurých dunivě bude zníti,

vždy ženou zdrcený, vždy znova lákán k ní.