Pochod Táborův.

Jedou polem v soumraku

bratři Táborové,

v předu bratr Žižka sám,

za ním zástupové;

a při vozů drnčení

polní zpěv zaznívá,

rozléhá se po kraji,

jejž tma polo skrývá:

„Nebe – příkrov Táborů,

lože – země tvrdá,

v stínu českých praporů

mysl vládne hrdá;

nám Táborům v zápětí

táhne smrt a sláva,

duše k nebi povzletí,

bůh jí stánek dává.

Vzhůru! palcát, sudlice!

šikujme se v řady,

v dýmu tuhé rvanice,

nebes kynou sady:

s námi táhne pomsty bůh,

zákon jeho slyšte

a pokutu druh co druh,

vrahům v lebky pište!“

Jedou polem v soumraku

bratři Táborové,

v předu bratr Žižka sám,

za ním zástupové;

drnkot vozů ztrácí se,

polní zpěv doznívá,

a kraj ztrnuv postrachem

v čirou tmu se skrývá.