POCHOD.

Jdu jako bez ducha ve znoji, prachu cesty,

a povlak šedivý můj kryje stejnokroj, –

jdu v žhavých oblacích, jdu vesnicemi, městy –

jdu jako bez citu, jak rozejetý stroj.

Šat mokvá potem mým, prach silnice jím smáčím,

v týl Slunce sedlo mi, či samo peklo snad, –

za pravou nohou v před s námahou levou vláčím,

za levou pravou zas a dál tak napořád...

Ráz – pravá – levá – pravá – levá – pravá –

jak věčné kyvadlo, jež v dáli ubíhá...

tím rytmem šíleným mi třeští horká hlava,

v níž mozek pozvolna mi úpal sežíhá...

Ret vyprahlý a zraky do krvava,

dost, – nelze dál! – Sním? Umírám to snad?

Ráz – pravá – levá – pravá – levá – pravá,

slyš, tambor v pochod ryčným tempem vpad’.

A dál zas dále v pekelném tom žáru

kol chladných borů, loubí, stinných stěn,

kde z oken, dveří, záspí, trotoárů

nás vítá údiv dětí, soucit žen,

a za město dál silnicí se valí

jak bílým řečištěm proud rozžhavených těl –

Obzory v mdlobách sní – obláček malý v dáli –

však nikde nepřítel. A nikde nepřítel!

Ráz – pravá – levá –. Padnu. – „Vzhůru, braši!“

šíleným hlasem vřeští polnice...

Kdos’ padl v řadě... Bílý oblak vznáší

se nade hrobem v prachu silnice.

Jen ku předu, – slyš, buben chroptí, šílí,

leč marně – – staví běh svůj řeka těl.

Hle, vlna za vlnou se klade v povlak bílý...

A nikde nepřítel...

Jsme u cíle. Pod drobným štěpem suchým

ve mdlobách leží, kdož se chtěli bít...

Bez boje, poct... Pod nebem zažehnutým

o stínu šachty padlých budou snít...