Pochod.

Od jitra slunce světlem zlaceného

my vlečeme se pod tornistry tíží

až do poledne žárem vzníceného –

a marně čekáme, zda cíl se blíží.

Že v oheň nepřijdeme, naděj mizí.

Už hranice jsme dávno překročili

a cizí zemí se skloněnou šíjí

jdem včera, dnes... nu – dokud stačí síly.

Jdem prachem bílých silnic. Hrdlo pálí

a jazyk bez pohnutí v ústech leží.

Rty suché, zrak se žárem slunce kalí

a nohy zvedáme už jenom stěží.

A v hlavě hučí krve rudé vlny,

z nich obraz domova se náhle noří.

Dvě hnědé oči – hořkých slzí plny –

tři drobné hlavy – ach, jak hlava hoří!

Zní povel: „Vpřed!“ – Zas rovnají se záda,

had šedý dále silnicí se vine.

Co chvíli do příkopu kdosi padá –

a kdo jde dál, už sotva nohy šine.

Dvě myšlenky jen občas mozkem letí:

Že vpředu smrt kdes na nás skrytě číhá

a za námi že domov, žena, děti,

jichž obraz drahý v duši se nám míhá.

Tak jdeme dál... Smrt v dálce číhá kdesi –

Ta těžká tornistra nás k zemi tlačí –

a na paty se rodina nám věsí.

Tak jdeme dál – nu – dokud síly stačí.