POCHODEŇ OTCŮ

Otců pochodeň jsme nesli po věky,

kterou vznítili, by plála jim i dětem

v síti cest i necest, pletoucích se světem,

aby stihli pravý cíl svůj daleký.

Z hranice výš ještě vzrostla plápolem,

kterým planul duch, jenž smrtí těla nedal

zděsit se, by zapřel pravdu, kterou hledal –

zářila pak věky světu kolkolem.

Žádostivce moci světlem děsila,

také hloupost, kterou záře nepokojí –

vzhůru jsme ji nesli v dlouhém s nimi boji,

dokud nesrazila v zem nás přesila.

Temno zahalilo potom zem i nás,

pochodeň když, jak se zdálo, uhasili –

my však pod skalami, v sklepích s ní se kryli,

až jsme před světem ji vznesli vzhůru zas.

Poraženi znova třeba na hlavu

světa násilím a vrahů zlobou lačnou –

až se vůle Páně znaky jevit začnou,

s pochodní svou půjdem zase v dálavu.

Byť i všemu světu konec náš se zdál,

my svou pochodeň si v srdcích zachováme –

nad hlavy ji vznesem, na pochod se dáme

vždy s ní znova k cílům lidstva dál a dál!...