POCHOVÁNO.

Že nesejdou se nikdy, věděl s klidem,

a kdyby přišla, že by prchnul před ní...

Měl v duši ticho obvyklé a všední,

byl smířen se vším láskou ke všem lidem.

Už na mladé sny jeho příkrov dali,

bůh jiný sídlil její ve svatyni –

a věděl víc, než mohli tušit jiní,

a trpěl míň, než jiní trpívali.

Že posud je, sám nechtěl uvěřiti,

že kdysi byla, tolik věděl pouze –

nic tělesného nebylo v té touze,

a stokrát mrtva mohla třeba býti.

Měl duši klidnu, vyjasněné zraky,

přál rozkoši či hrobu její tělo –

sám zapřel ji, a to ho nebolelo,

a jistě ona zapřela jej taky.

Nic nebylo, vše zaplavila doba...

Leč je-li rozkoš únavná a krátká,

leč je-li věčnost, příšerná i sladká –

vše bylo v tom, co umlčeli oba!