pochválíme...

na bobku nás vidíš sedět

nad květinami a hmyzem.

v mytus pravdy smíme hledět,

zahoří-li uhel kyzem.

s laní spící utoneme

v smaragdové hloubce ticha.

na silurském zlomku čteme

pravěkou zvěst živočicha.

chvějeme se slastí prostou

z krásy věcí tisícerých.

upíjíme z věd, jež rostou

nad pověry hodin šerých.

krás a divů nesčíslně

nejen v pralese a moři,

také na obilní vlně,

na ňadrech, jež touhou hoří.

kdyby život trval stokrát,

neukojí našich přání,

přec by o něco nás okrad’

z badání a poznávání.

kdyby život nebyl válka

chudých s bohateckou sběří,

jinak lákala by dálka,

země um i pestré peří.

proto vlastně bojujeme

za ovoce pro každého:

všickni se všemi se chceme

těšit z věna kouzelného.

proto máme v nenávisti

toho, kdo se zemi rouhá:

za chlebem, jejž chceme jísti,

po ní jen jde cesta dlouhá.

sousta poznání a krásy

pro všecky jsou připravena.

rozplete si modré vlasy

velká matka, sladká žena.

květinami zavraždíme

zradu slepců, odboj zlých.

krásu v horách oslavíme,

pravdu v laboratořích.

odcházejíce pak zticha

v očích květy, v srdci klid,

pochválíme moudrost břicha,

jež nám dalo žít.