Pochybnosti.

Sedím za stolečkem,

přemejšlím, domejšlím,

co ta kukavice

včera zakukala?

Vozil jsem pšenici

do panského dvora,

zrovna nad úvozem,

v habří zakukala!

Což, mám mladou hlavu,

oči v ní jak uhly,

nohy jen do kola,

ruce k objímání!

V neděli když na mši

do kostela zajdu

a jdu kolem děvčat:

o mně šeptávají.

Děvčat je na fůry,

však jen jedna milá,

jako slunce jedno

na tom božím nebi;

jedna jen mně milá

pro modráčky v očích,

pro maliny v ústech,

pro upřímnost v srdci!

Ondy o muzice

jak se celá chvěla,

když jsem bral ji k tanci

kol útlého pásu;

jak se zajíkala,

jak se tiskla ke mně,

div, že srdce v těle

radostí nechytlo! –

Z pole až pojedu,

a ženuška milá

naproti mi půjde

s klučinou na ruce:

což to budou časy,

samé posvícení,

jak to jaro v poli

veselé a zpěvné!

Kluk rozpřáhne ručky,

já ho k srdci stulím,

a pak hupky! klisně

vyhoupnu ho na hřbet;

v jedné ruce synka,

v druhé mladou žínku

domů pojedeme

po práci se těšit. –

Sedím za stolečkem,

přemejšlím, domejšlím,

co ta kukavice

včera zakukala?

Či na svatbu blízkou,

či na rozloučenou

v habří zakukala!