POCIT VĚČNOSTI

Jsem jak zem’ starý a přec’ stále mlád,

můj duch byl pěstěn vichřicemi věků,

spěl neznámými světy, zvuky, tvary,

a miloval a trpěl, hořk’ i slád’,

až dospěl ke člověku.

Však člověk je jen branou vítěznou

pro další cestu, jíž má duch můj jíti

k poznání Všeho, co je nade mnou,

k prazdroji jsoucna, k vesmírnému žití.

Tak stal se ze mne poutník vesmírem,

jenž od hvězdy se k hvězdě blažen vznášel,

provázen hrůzně krásnou hudbou sfér,

v níž zemi ztratil, božské Já však našel.

Je opět letní zemský podvečer...

Dlím ve vzpomínce na kvetoucí nivě

a duch můj slyší, jak by zcela snivě

se chvěly modré zvonky hudbou sfér.