Poctivec.

Ach, zvláštní to muž! Mnohým příslovím byl,

jak málo mu nebe zde přálo;

tak věrně, tak krušně tu lopotil

a přece znal blaha tak málo!

Než, ať ho kdo litoval, ať se kdo smál,

vždy úsměvný klid jemu ve tváři hrál;

vždyť měl při tom veliké bohatství přec:

Byl poctivec.

Na výsluní života mohl se hřát,

moh’ květ trhat z rozkoší sadů;

jen při pravdě neměl tak urputně stát,

měl míti víc chytrosti hadů.

Než, on radši trpěl; on nezalkal;

on věren až do konce vytrval;

vždyť jednu v tom slavnou měl útěchu přec:

Byl poctivec.

Česť u světa nezískal žádnou, jen zášť;

proč neuměl zapírat barvu?

Proč nedoved’ po větru točiti plášť

a tvář ukrýt v lichotnou larvu?

Než, ať si byl od mnohých zpozdilcem zván,

ač – trpitel – od hoře k hoři byl hnán,

on jeden řád nad jiné čestný měl přec:

Byl poctivec.

A v náhlé když smrti pak zastenal,

vyznávaje hřích svůj a mdloby

a dětem když naposled požehnal

a odpustil lidem jich zloby,

tu kvílil sic nad otcem siroty bol;

než, záhy se zjasnilo v zármutku kol;

vždyť slavné jim zanechal dědictví přec:

Byl poctivec.

Už na hrobě věrného narostl drn,

duch jeho však žije tu stále;

ten sprovází potomstvo žehnání pln,

ten těší a volá i dále:

Byť k nohoum ti svět všecku slávu svou klad’,

byť snášel jsi příkoří, hoře a hlad,

aj, naposled upřímné zvítězí přec!

Buď poctivec!