POD BABELEM POESIE.

Podněty, přiheslování zní z všech stran, volá

jak echo z cípů všech, papouščí pošklebek

jak, budovy robů v šíru se prohlašování.

Nástrojů zvučení, skřípání, bušení.

Formální práce více není, pro věk

zapadla v výhost v ústraní výměnku

a pravetchosti, živé uvědomění

se vyslovuje v každé sadě stancí.

Kdo proslovuje, v úkon se přihlašuje,

ten myslí, žije, s Psyché ukázněnou

přichází. Není blábolení snářů

febrilního, jak po opiu fikcí

a domněnek. To charé delirium

předstírané zniklo a jiné vzpluly normy.

Minula, včerejška sonambulistický tlach

ten zapad’, pokročil o hon i parnassista,

verš zahojnil obsahem, látku sobě

vybírá determinovanější, přizdobil stróphu,

zlepšil a skrášlil. Budovu týčíme

chimerskou, věž umu a poesie.

Zda papírovou? O směry se přeme,

ta nemá přednost škola ani ona.

Jsme pod Babelem poesie. Ruchu

a shonu příboj, každý lepí z strany

jiné a boku, každý v jiném stihu.

A hovořivost vzrůstá, velká jest,

jde každý, honosí se náplní

obsahu, ústřední jak kloika.

A staví, bočí se a tesá, zpívá...

Blíž k bohu! Jenom píď výš ku poznání!

A o něm víc se nad vše disputuje,

ač v dlani nervósně se chvěje stavivo.

I srdce znervósnila. Pravdu mní mít každý.

Kdo ruce dnes by na mih založil,

by dílo posoudil své, směřil, odhad

a obhlédl? Se spozdil by, to nelze.

O tempo později by dále dokročil.

A nové blíž se šine lešení

a nastavuje, klíží, váže, tmelí,

roubí. Nemohou pro ně vzhůru mnozí,

po lebi šlape jeden druhému.

Po pleci, po ramenech. V tuhém úsilí

ten, nemoha mih pustit, pronedbati,

na jiné s hora, kálí a eliminuje se

i na pohlaváry, již cíp ký okupovali

mocného snažení budovy, bok

a nyní břich nad jiné nadzvedají.

Již pro cihlu se shýbli, pro nástroj.

Tak pohádka o dobru, o kráse

se rozvinula čarovný jak květ,

hoch nezralý ji slabikuje, má

ji v slabikáři. Ampule jsou mozky

rozsvícené, na lebi formované,

vše dílna jedna jest v úkonu pstrém.

Manury, formy, průkazy života.

Ó Pane, snášíme a nakupujeme více

vždy doklady své papírové slávy,

rigourosity zobecnělé, výš

se týčí papírová pyramida!

Okénka v ní: čin krásy, dobra zvící!

A pokud v chamtění a hemžení kol věže

té čin se zří, čin krásy, každý sebe

co hřivnu udat, perfektnost svou chvátá.

Věž Babelu. Pod ní a všude moře kalu.

Jak mouchy, ptáci, vše potřísní předem.

Ti, co jsou nejvýš, zdola jsou nejmenší.

Methódy, systémy, ty obhlédnem až s hora!

Jen nové patro výš! Se udat ve pochvalu!

Mní nové umění! Větší a lepší! Výš!

A publikum, ten prvek podnětlivý

a věčně neskojený, hybný sám,

jak strážce Pharaona u pyramid,

přizírá, bič má výtky, hany k ruce

vždy, napoblíž. A phráse bije, šlehá

a trýzní, mučí! Floscule podceňující,

šalebná. Víc fikce nežli pravdy hýří!

Kdy Moloch zvědy a žádosti bude

ukojen? Chřtán jen leda rozvře více!

Ocenitel je Minonaur! Vře neshoda a spor

všady a meteority po sobě vrhá

v znoj chasa pohřížená, pracující!

Pošklebků blesky, co mentor persifluje,

se farizejsky pitvoří a bočí,

karatel zdvihá nad dav utýraný,

chamtivý: Co ze všeho shonu, vzruchu

bude, kdy bratra bard nezří ve druhu, svár

kdy zmítat bude druží chimerskou?

Sám za porouchanou a svetšelou,

dosloužilou, zas jinou sondu chystá.

Věž stále nehotova, tak to bude věky,

doby nezjištěné. Ciráty v kruhu jdou

a procedury. Zdá se, že přiznat výši nemní,

že poznání se nechtí přiblížit,

že přiznat nemní všecko vystižené,

že pro lakotu krov přiložit váhá

ta roznícená chasa, že kritika method

jim zakalila, zabarvila zor i zření,

a v cimbuří když nelze lapit boha,

mu „Bon jour!“ říci, vrci v slunnou líc,

jej někam vléci v úřad popisný,

zda vskutku je to bůh, se legitimuj,

neb hledat zbývá úkol jiného,

vlastního života i divů původce,

dál musí mumraj, shon a vřava díla.

Z všech hesel zbude jedno. Zavrhovat!

Pod věží níže kohout Petra pěje.

My slyšíme to a stiháme dobře.

Jen dále roste colos, obluda.

O schod a stupeň nový, by vzdych’ spleen:

Zas dále o milník v processu etap,

průběhu pokroků. A dál jak v kolotoči,

zas o patro výš věž Babelu vzrůstá...