Pod besídkou.

Vždy na večer ve zlatém slunce jase

v zahradě tiše pod besídkou sedá,

kam snesou ji, líc její hlásá bledá,

že dotrpí juž v kratičkém snad čase...

Co těší ji?... A přec, když v známém hlase

poznává z dáli, on že jde, – zrak zvedá

hasnoucí v před, ty drahé tahy hledá,

a když jej spatří, usměje se zase.

On přijde vždy. A v srdci bolnou muku

jí líbá vroucně vyhublou juž ruku,

kytičku z růží, fialek jí nese.

A ona šťastna, v chvíli té v nich zdobu

snad ani nezří blízkého tak hrobu –

je k srdci tisknouc, zří jen k němu v plese...